Vyjel jsem na kopec nad Pavlovem, abych získal nadhled. Vylezl na složené větrolamy u okresní silnice a pohlédl vůkol. Louky, lesy i kopce v dáli se válely líně v mlze. Obzor byl zamlžen jak orosené sklo, jen bílá boží muka svítila v té nejasné a neurčité celistvosti, jak dva zkřížené tahy vedené polštářkem ukazováčku na onom pomyslném skle. A já měl pocit, že to tak má být. Že i kdyby teď šlo otřít hřbetem dlaně větší záplatu, bylo by to něco nepatřičného, rušivého, rouhačského.

Můj zrak sklouzl z chladných a rozpitých dálek na velkou a plochou hromadu hnoje kousek ode mě. Teplou, konkrétní, ostře orámovanou. Těsně nad jejím povrchem kroužily desítky jiřiček, ve svém neúnavném a  elegantním letu přitahované hnojem, tím zdrojem hodokvasu. Vysoko nad hromadou přeletěl strnad, neohrabaně usedl na větvičku rudých jeřabin, zářících proti šedé obloze jako drahokam, a pohladil svým pětinotým refrénem.

A já si říkal: „Dokážu se na svět podívat zblízka a odpustit silným a elegantním, že se ve své dravosti nezastaví před ničím, a klidným bardům jejich pasivitu a nedokonalost, nebo raději budu udržovat studený a mlžný odstup od všeho a všech?“

Sjel jsem z kopce nad Pavlovem, abych se učil získat nadhled.